DOBRÝ DEN VANČÁCI,
Vánoční svátky i konec roku se v roce 2017 přehnaly jako divoká vichřice a máme tu rok 2018. Rok osmičkový. Pro naši rodnou zem vpravdě osudový. Stačí připomenout léta 1918, 1938, 1948,1968 a jsme doma. Co přinese rok 2018 nedokážu předpovědět. Nejsem šťastným vlastníkem křišťálové koule ani nevlastním patent na rozum. Co se dá dělat.
Musíme trpělivě vyčkat co přinesou věci příští. V každém roce by měl každý jedinec člověčího rodu začít něco nového. Nejčastějším přece vzetím, přiznám se, že mě velice nesympatickým, je odtučňovací kůra. Týraní se hladem, sportovním pohybem i jinými torturami, velmi podobnými středověkému mučení čarodějnic, mou maličkost nepoměrně děsí. Cizí jazyky mě taky moc nejdou. Tak nezbývá nic jiného než popustit uzdu svému vrozenému grafomanství a začít řádit na tomto webu. Dovolte mi tedy, abych vám ho tak trošku představil. Je notoricky známou pravdou, že neštěstí nechodí nikdy samo. Vězte tedy, že i u zrodu tohoto zpravodajského kanálu stojí triumvirát ve složení Ing. Bohumil Smutný, skvělý webmastr, kterému vděčíme za grafickou podobu těchto stránek i za jejich správu. Dále je to Mgr. Radek Musil, ředitel gymnázia Jana Blahoslava a pedagogický dozor. To víte, lidé od pera jsou přece jen tak trochu bohémové a dozor nad nimi je nutný. A nakonec moje maličkost, Petr Sláma, kterého znáte ze čtrnáctideníku Zrcadlo. Budu vás opět rozčilovat svými úvodníky a zastupitele místními zprávami. Zároveň jsem autorem románu na pokračování „Poprask v ráji“, který už drahná léta nosím v hlavě a konečně ho mám důvod napsat.
Co můžete tedy od našeho webu očekávat? Místní i krajské zprávy, komentáře k dění ve městě, mikroregionu, glosy k místnímu dění, černou kroniku i trochu jiného počteníčka. Nebudeme se samozřejmě bránit ani vašim příspěvkům, protože jsme toho názoru, že občan má být především slyšet a nadávání v hospodě k ničemu nevede. Do budoucna se nebude bránit ani reklamám místních podnikatelů a případné inzerci. Doufám, že neprozradím žádné tajemství, že se Vančáci stanou, jako regionální mutace, součástí celokrajských internetových novin u kterých se do budoucna dočkáte i papírové podoby. Tak jak je tomu u vašeho oblíbeného Zrcadla nebo 5+2. Zvedám tedy sklenici dobrého ivančického vína od Romana Komarova a připíjím s ním nejen na úspěch tohoto zpravodajského webu, ale i na štěstí svých rodných Ivančic a jejich občanů. Protože dějiny netvoří jen králové, císaři a poslanci. Dějiny především tvoří lidé, kteří jsou často s despektem nazýváni řadovými občany. Hlavně pro vás naše redakce tvoří tento web. Přeji vám, aby jste s námi, místními zprávami, glosami i se starou drbnou Blažkovou z „Poprasku v ráji“ strávili chvíli času a nebyl to čas ztracený.
Šťastný nový rok 2018.
Petr Sláma
Hezky napsaný úvodník. Chci popřát tvůrcům tohoto kanálu mnoho zdaru, chuti do práce, zdraví a pohodu v tom novém roce 2018. A již se těším na dobré a úsměvné počteníčko.
1) Rekonstrukce Palackého náměstí:
Rozbitá, zničená dlažba hlavního ivančického náměstí, která nám slouží od posl. opravy v 70. letech minulého století – kdy byly vykopány tzv. kočičí hlavy, mi už dlouhodobě vadí. Potěšila mě tedy zpráva, že se letos bude rekonstruovat. Ve vizualizaci architektonické studie je zmínka, že „bude možné jednoduše projít od městského úřadu k morovému sloupu kolem severní strany a vchodu do kostela, bez nutnosti zdolávat schody, což pomůže zejména starším občanům“. Každý Vančák ví, že bez schodů se dá vejít do kostela z jižní strany, vstupem od Mlýnské ulice, kde lze i poblíž zaparkovat. Takže toto zdůvodnění bezbariérovosti mě až tak moc nebere.
Co mi vadí, je bariérovost místního kina – jediného střediska kultury v našem městě. Vozíčkář se prostě do kina nedostane, problémy má i člověk se dvěma berlemi, smůlu mají i lidé chodící o podpůrných chodítkách. Populace silných poválečných ročníků stárne, a myslím že by v rámci rekonstrukcí prostoru mezi kostelem a kinem Réna, šel vyřešit bezbariérový vstup do kina.
2) Soutěž o název Přívětivý úřad:
V současné době je vyhlášena soutěž, mapující stav přívětivosti a otevřeností obecních a městských úřadů vůči občanům a jejich potřebám. Základní hodnotící kategorií je poskytování nadstandardních služeb či běžných služeb v nadstandardní kvalitě. Cílem soutěže je ocenit snahu představitelů obcí/měst a obecních/městských úřadů ve zvyšování přívětivosti úřadu.
Celkově se hodnotí čtyři kategorie kritérií: přístupnost úřadu pro občany, transparentnost, komunikace s občany a participace občanů.
Věřím, že naše Město je natolik dostatečně personálně zabezpečeno, že se k soutěži připojí a co víc, bude se moci titulem Přívětivý městský úřad pyšnit.
Začalo jaro, s ním přichází změna času na tzv. letní. Znamená to obejít dům, posunout dopředu všechny používané hodiny, budíky, mobily, opět se po dlouhé době s manuálem v ruce pokusit o seřízení časového displeje mého plechového mazlíka. Když říkám „pokusit“, znamená to že zase marně. Buď budu dlouhou dobu k zobrazenému času přičítat, nebo půjdu za odborníky do Autosalonu tak, jako pravidelně 2x ročně docházím s digi budíkem za hodinářem panem Musilem. Hned po Velikonocích si vzpomenu na to, že naše město bylo 18. dubna 1945 Rudou Armádou osvobozeno a v podstatě pro zdejší obyvatele skončila válka. Díky tomu jsem se vlastně narodila, protože rodiče začali uvažovat o druhém dítěti do mírové doby. Celou dobu svého života nám vyprávěli, jak prožívali zde v Ivančicích období války. Jak právě v dubnových dnech kdosi alarmoval po domech, že Němci táhnou od Krumlova, berou muže a chlapce jako rukojmí a ženou je před svými tanky. Rodiče před blížící se frontou utekli do Hlinských lesů, kde se rozhodli vyčkat příchodu RA, která dle tamtamů měla dorazit ze směru od Dolních Kounic. Prochladlé je tam, po noci v lese, našel pan Vašulín z Hlíny a vzal je k sobě domů. Vzniklo tak doživotní přátelství obou rodin. Osvobození Ivančic je tedy zastihlo na Hlíně, odtud chodil táta s ostatními muži dělat zákopy k Neslovské silnici. Komplikovaně se pak vraceli domů. Most přes Jihlavku byl podminovaný, museli vodou. Ale šťastní, že se dočkali a přežili ve zdraví. Vyprávěli o radostné euforii, jakou zde všichni prožívali. V RA byli z pohledu mých třicetiletých rodičů i mladíčci sotva šestnáctiletí. Lidé se snažili své díky projevit různě. Slovně, kyticemi, úsměvy, poplácáváním, snášeli jídlo. Máma pekla cviboch s meruňkami, který ti „kluci“ neznali a děkovali oni jí.. Rodiče celý život na osvobození vděčně vzpomínali a k tomu vedli i nás děti. Většinou jsem si nenechala žádný rok ujít oslavy k osvobození a šla vzdát úctu a hold padlým k pomníku RA, v dřívějších letech byl přítomen některý přímý účastník osvobozující armády. Uplynula spousta let, tehdejší osvoboditelé již asi nežijí… Dneska jsou oslavy módní záležitost, proto se konají v úplně jiné dny, při té příležitosti se sehrává jakési bojové divadlo najatých „herců“, navlečených do dobových uniforem. Letos to bude až od 26. do 29. 4. 2018. Půjde o třídenní pobyt „sovětské a německé armády“ pod Rénou za 144.000 z prostředků Města, jak napsal starosta Milan Buček. Nepůjde tedy o pietní vzpomínku z úcty a vděku, ale o podívanou. Vždyť dnešní mladí ani nevědí, že zde ve 45. nebojovala sovětská armáda, ale Красная армия pod rudým praporem.