Dnes, po dobrém nedělním obědě, jsem se spokojeně usadil na terase a zapálil si dobrý doutník. Sklenka vynikajícího vančického vína od Komára nemohla chybět. To patří k věci. Vím, že nadzvednu všechny milovníky zdravého životního stylu, kteří nechápou, jak si někteří jedinci, kteří neustále svým funěním při běhu obtěžují celé Dolní Pancíře si na druhou stranu libují ve své nikotinové závislosti. Na to mám jedinou odpověď. Vlezou mě laskavě na záda. Je to moje věc. Co je hlavního, nikotin i víno v mé maličkosti probouzejí filosofické sklony a nutí mě konat činnost nadmíru obtížnou pro celý český i moravský národ (abych neurazil, bratry Slezany z toho nevyjímám). Zastavit se a přemýšlet nad tím co se dnes děje.
Přišla krize, ve formě pandemie koronaviru. Nic nového pod sluncem. Měli jsme tady mor, tyfus i španělskou chřipku. Co svět světem stojí, vždy se objevila nějaká ta egyptská rána, která nám má za úkol připomenout, že na zeměkouli nejsme neomezenými pány. Pokud dobře pročítám některé zprávy, nikdo pořádně neví jak se vir objevil a jak to skončí. Od vědců až po konspirační teoretiky. Tuto problematiku s dovolením nechám lékařům a budu předpokládat, že vědí co činí. Zaměřím se spíše na druhou věc. Na rekce lidí. Všichni máme strach. Přiznám se, že i já. Nejen o sebe, ale i svou rodinu a přátele. Zvlášť, když nevím, co se dá od nového viru čekat. Je to pozoruhodné. Měl jsem před několika léty chřipku. Teplota mě létala kolem 40 stupňů a kupodivu, neměl jsem žádný strach ze smrti. Vím, že se na tuto nemoc také umírá, ale , bohužel pro některé, stále straším tady. Nejsem sám, kdo nemá z této nemoci strach. Stala se prostě součástí našich životů. Stejně jako černý kašel, neštovice i jiné polízanice, které jsme zde v rámci našeho zdravotního systému, který neustále kritizujeme, vymýtili a znovu zavádíme díky hlouposti některých jedinců, kteří si demokracii pletou s naprostou anarchií. Mimochodem. Tato vlastnost a nezodpovědnost se projevila i tehdy, když stát svým rozhodnutím, nedoporučil svým občanům odjet do Itálie, kterou lomcovala epidemie. „Mě přece nebude nikdo nic nařizovat!“ Myslím, že o této větě budou vyprávět hanáčtí stařečkové, z mé generace, nové pověsti Litovelské. Zvlášť povedená bude povídání o tom, Jak nás v Litovli zavřeli. Přátelé. Naše vina. My jsme takto naše děti vychovali. V absolutní svobodě a bez úcty k povinnosti. V této chvíli to už bude těžké napravit. Jsou už dospělí a vedou vlastní životy. Ovšem v této době se plně projevil i starý dobrý Svaz panikářů. Začal ve velkém vykupovat obchody. Napadá mě krásná představa. V obývacím pokoji, na jedné straně křesla paleta s rýží, na té druhé, paleta s moukou. V ložnici se netopí, protože konzervy potřebují chladno. Uprostřed obýváku, blikající televize z které mluví moudrý řepkobaron. Važte si toho. Dal si čas a námahu, aby se naučil text, který mu v potu tváře dal dohromady schopný tým marketingových odborníků. Nepovažuji tým za schopný nejen pro to, že ten velmi dobrý projev dal dohromady, ale také ho ho jeho veličenstvu dokázal vnutit. To zase bude politických bodů na které se nadře někdo jiný. Fůj, to jsem byl zase jedovatý na koaličního partnera. To je ovšem v rámci nějaké politické normy. To bylo, jest a bude a mě nezbývá, než se s tím v demokratickém systému smířit. Ovšem vrcholek pyramidy tvoří nošení roušek. Nemám nic proti. V obchodech, při větší koncentraci lidí , která je v této chvíli zakázaná. Dokonce to považuji za přínosné v obchodech (nebudeme prskat na pečivo, kéž by milostivý Hospodin všechny ohmatávače pečiva zatratiti ráčil) nebo u lékaře na kterého skutečně nemusíme prskat své viry. Ovšem rozmnožili se nám počítači a donašeči. Počítači jsou ti, kteří počítají na procházce, kolik lidí tuto blahodárnou součást oděvu nenosí. Doporučuji zůstat doma, nebo se vyhnout různým běžcům a cyklistům i jiným vyznavačům zdravého pohybu v okruhu dvou metrů. Vězte, že ve vyšším věku se některé věci těžko vydýchají a zdatný sportující senior vám poté nebude viset na krku, protože se dokáže postarat i sám o sebe (mluvím už i o své věkové skupině). Stačí jen trochu pohnout mozkem a myslet. I vám bude jednou 50, 60 a možná i 70. Hlavně, je trapné skučení na sociálních sítích. Pokud si potřebujete připomenou svůj velký význam, pomáhejte prosím jinak. Třeba nákupem seniorům. Druhou skupinou jsou různý práskači. Dokázala mě nadzvednout zpráva od Aleše Turečka, že někdo povolat hlídku PČR na osazenstvo naší kavárny v Aventinu, které sedí a šije roušku za rouškou. Otevřeně tvrdím, že je to sprosťárna, která si nezavdá s donášením za okupace nebo za totality. Jen upozorňuji, že každý donašeč vždy dostal svoje. Je vážná doba a takové vši nejsou potřeba. Pokud chtějí být důležití, je spousta věcí kde mohou skutečně pomoci. Policie ČR i Městská policie má spoustu jiných, vážnějších starostí, než řešit něčí žluč, závist a hraní si na práskače.
Pro všechny ostatní. Jak přežít karanténu? Užívejte si život. V této chvíli jsem zjistil, že je nesmírně krátký. Radujte se nad rozkvetlou jabloní nebo se zaposlouchejte do šumu řeky. Nežeňte se nikam. Je to zbytečné. Nic neuspěcháte. Tato doba přejde. Není to nic nového. Lidstvo už přežilo věky a tohle je pouhý štulec od matky přírody, že děláme něco špatně. Jisté je jedno. Přežijeme. Jak, To záleží na každém z nás.
Petr Sláma