JAK VANČÁCI KE KORBELŮM PŘIŠLI

Pověsti jsou jako vítr. Pokaždé zvíří prach, který odlétne do neznáma a nikdo neví, kde je mu konec. I já jsem jednu slyšel. Vyprávěla mě ji kdysi moje prababička, když jsem jako malý chlapec nemohl usnout a poslouchal její pohádky. Své rodné Vančice měla nade vše ráda a nedala na ně dopustit. Nevím co je na tomto příběhu pravdy. Snad se stal. Snad také ne, ale za pár řádek skutečně stojí. Prosím jenom ctihodné pány historiky, aby se nad ním nehoršili. I on je jako ten vítr. Zprudka přiletí, zvíří prach a zmizí a zmizí do neznáma. Nuže, poslyšte tedy historii, kterou jsem slyšel od generací minulých, které již na hřbitově  pod  Jakubem léta počestně odpočívají a předal ji generacím novým, aby ji vyprávěli dál.

Údolím, kde se stékají tři řeky, Oslava, Jihlava a Rokytná, vedla odjakživa důležitá obchodní stezka, po které putovali početní poutníci. Nazývala se Libickou. Byla v té době jednou z hlavních cest, která spojovala České království a Moravské markrabství. Jezdili po ní bohatí kupci s dobře naloženými vozy, doprovázeni služebnými a zbrojnou čeledí. Potřebovali si při úmorné cestě patřičně odpočinout, pojíst a popít. Není proto divů, že se zde, nádherném údolí,  usídlil lidé a založili zprvu hradiště a po jeho vypálení posléze osadu zvanou „Na Ivani“.

Časem zde vyrostlo malebné městečko, které nazvali Ivančicemi. Protože první písmeno názvu města se několikrát v historii změnilo, nazývají se jeho obyvatelé až po dnešní dobu Vančáky. Byl to vždy lid rozšafný, bohabojný, pracovitý a hrdý. Své město neustále zveleboval,  v jeho okolí vysázel vinné tratě a jal se pěstovat víno, které není sice tak sladké jako víno mikulovské či velkopavlovické, ale má svou chuť do které se rychle vpijete. Ten lid jen  jednu vadu měl. Byl tvrdohlaví a chtěl si vždy vše dělat po svém. I kdyby hromy bily.  Pokud někdo vrata zelenou barvou natřel, vězte, že správný Vančák je natře žlutou barvou, jen pro to, aby to měl po svém. Své město jeho obyvatelé milovali a nejednou svou lásku i svou krví a nasazením vlastních životů, dokázali. Dnešní Vančáci své město  milují dodnes. Zlí jazykové tvrdí, že když správný Vančák nevidí alespoň jednou denně  kostelní ivančickou věž, je nevrlý a není s ním rozumná řeč.

V době o které vyprávím, panoval v Čechách a na Moravě jeden z našich největších panovníků ze slavného rodu Přemyslovců.   Václav II. Přál rozvoji měst a zejména pracovitým a poctivým měšťanům. Aby usnadnily jejich rozvoj, uděloval jim královská privilegia. Každé takové město se poté stávala královským. Té pocty se mělo dostat i Ivančicím.

Poslyšte tedy  příběh, který se přihodil, když Vančáci na královský list slavnostně čekali. Purkmistr města byl moudrý a zkušený muž. Od svých známých pražských kupců, kteří zavítali do města se zbožím,  se dozvěděl, že město nedostane privileje jen tak. Listiny a městský znak jim chce předat sám král osobně. Dokonce mu šeptem sdělili, kdy jeho veličenstvo hodlá do města přibýt. Je samo sebou, že Ivančice se v ten den blýskali jak nový pražský groš. Město bylo vyzdobeno fábory a na náměstí očekával příjezd krále sám purkmistr s celou slavnou městskou radou, která byla složena z nejpřednějších mužů. Cechy, zejména ten vinařský, byly nastoupeny v plné parádě. I bratrstvo kopáčů se dalo vidět. Vše bylo přichystáno k uvítání a poctě velkému králi již od samého rána.  Že bylo léto, sluníčko začalo připalovat. K polednímu bylo horko, že ho nebylo možno vydržet. Král nikde. Purkmistr začínal mít velkou žízeň a vnitřnosti mu hlodal hlad. Z nedalekého hostince, ozdobeného zeleným věncem, voněla krásně pečínka a mizera hostinský měl vždy dobře chlazené ivančické bílé. Purkmistrovi se lepil jazyk na patro a žaludek mu vyhrával jak kostelní chór. Nebylo divu. Stál na náměstí od samotného rána, bylo poledne a jeho veličenstvo nikde. Tu dostal první muž města skvělý nápad. V čele Ivančic stáli vždy muži přemýšlivý a obmyslní. Co tím město získá, když jeho první muž padne žízní a hlady. Kdo by potom přivítal panovníka?  Snad ne ten nekňuba první radní, který neumí ani vynadat své ctihodné manželce. To ani náhodou!  Sám se  tedy  půjde najíst a napít a nechá hlídat prvního radního. Co se může stát? Za chvíli je nazpátek. Ohlédl se tedy na svého zástupce  ze kterého se v letním parnu řinul pot. Jeho myšlenky byly  shodné s těmi purkmistrovými. Taky by si rád odskočil do hostince, zvlášť když nebyl pod přísnou kontrolou své ženy. Ta odjela nutně za svou matkou do blízkých Oslavan a přivítání se nezúčastnila.  Purkmistr se svým prvním radní byli, jak se tak říká,jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet. I dnes je to slavná ivančická tradice. Tak se stalo, že nejdříve zmizel jeden, na kontrolu poctivosti vína, poté i druhý. První radní šel na kontrolu, zda je pečínka dosti pečená. Za nimi se posléze do hostince  vytratila i celá městská rada (aby těm dvěma  mohla být při kontrole nápomocna). Když to viděli starší cechů, nenechali se zahanbit. Tak se přihodilo to, že  když král odpoledne přijel, nedočkal se slavnostního uvítání. Na náměstí bylo ticho jako v blízkém kostele. Zato v hospodě bylo halasu jako o posvícení. Jeho veličenstvo, král český,  se nesmírně podivilo. Všude kudy projížděl, bylo vidět ponížené obličeje, sehnuté záda a volání slávy. V Ivančicích nic. A to zrovna ve městě, kterému se chystal udělit taková  privilegia? To není možné. Vždyť je to urážka královského majestátu! Dvořané mu samozřejmě v tom podkuřovali a žádali pro měšťany přísný trest.  Být to panovník z cizího rodu, jistě by povolal vojsko a město by postihl za jeho opovážlivost přísný trest. Ovšem chytrý Přemyslovec se rozhodl přijít věci na kloub. Půjčil si od svého sluhy obyčejný plášť, zahalil se do něj a vydal se, přes varování svých dvořanů, sám do hostince. Když otevřel dveře, udiveně  zastavil se na prahu. V hostinci bylo vše v nejlepším proudu. Měšťané si mohutně přihýbali z  korbelů, připíjeli poctu králi i svému milovanému městu. Tu jeden z nich zahlédl krále v prostém plášti. „Buď zdráv příteli!“ zvolal na něj „Nestůj jen tak mezi dveřmi a pojď  dál!“ „Nemůžu,nemám peníze.“ odpověděl převlečený král. „Kdo se tě ptal na peníze? Nejsme lapkové ani výběrčí daní! Tu máš,  zavdej si z mého korbele našeho dobrého bílého.“ Králi nezbylo nic jiného, než se napít. „Jak ti chutná pane?“  „Dobré je, pít se rozhodně dá.“  „A to jsi neochutnal našeho červeného!“ přitočil se druhý měšťan s dalším korbelem. I z tohoto poháru se musel král, co by neznámý poutník, napít. Tu přišel  první radní. „Ochutnej i z mého pane. To je vínko. Pije se samo!“ Králi nezbylo nic jiného a napít se potřetí. Tu si poutníka všiml i sám purkmistr. Sám podnikl cestu do sídelního města Prahy a krále znal. Nejprve dostal barvu červeného vína, které  zrálo na zdejších jižních svazích. Poté se  barva jeho tváře začala barvit do zlatavého tónu vančického bílého. Poté klesl na kolena a zvolal. „Vaše veličenstvo, račte odpustit, že jsme vás řádně neuvítali na náměstí, jak se sluší a patří. Horko nás zmohlo!“ Václav II. byl ovšem v dobrém rozmaru. Nezlobil se. O Vančácích už ledacos slyšel. Svojí paličatostí a odlišným chováním byli pověstní i u královského dvora. Rád jim odpustil. Zvlášť pro jejich zlaté srdce, s jakým ho, co neznámého poutníka, bez peněz, uvítali v hostinci. Jeho veličenstvo se tedy usmálo pod vousy a slavnostně prohlásilo. „Milý moji měšťané, třemi korbeli dobrého vína  jste mě, jako prostého, neznámého poutníka přivítali, tři, na paměť vaší dobroty i vašich tří nádherných řek, vám dávám do městského erbu. Na paměť toho, že zdejší lidé mají srdce ze zlata, nechť jsou zlaté  i vaše korbele.“

Od těch dob mají v Ivančicích v městském znaku tři zlaté korbele a Vančákům se pro jejich vlastnosti,  hrdosti na vlastní město  a  nepoddajnou povahu, kdy  po své přivítali i samotného krále, říká „Korbeláři.  Pravda, najdou se i zlé jazyky, zejména ze sousedních Oslavan, které zlomyslně tvrdí, že Vančáci obecní pivovar propili a jen prázdné korbele jim ve znaku zbyly,  ale kdo by jim věřil. Je tento  příběh  pravda či čirá smyšlenka? V latinsky psaných kronikách tento zápis nenajdete. Já jen vyprávím to, co mě moje prabába z vančického rodu Zuzáků řekla. Ta to měla zas od té svojí. Jisto je jenom to, že  Ivančice mají jeden z nekrásnějších městských znaků co  znám. Tři překrásné zlaté korbele v modrém poli ozdobené pavím chocholem a rybou.

Petr Sláma